V rámci letošního, jak jsme si zvykli vznosně říkat, "Volyňského kulturního léta" si jeho pořadatel vymyslel uspořádání sochařského sympozia. I já jsem byl dotázán, jestli si nechci něco vysochat.
S díky jsem odmítl, protože mě nikdy ani nenapadlo, že bych mohl mít v sobě, v tomto směru, byť jen špetku vloh. Dřevosochání se tedy uskutečnilo bez mé účasti, pouze na jeho závěr jsem přišel s foťákem zdokumentovat výsledky a zúčastnit se závěrečné párty. Bohužel jsem už nezastihl většinu autorů děl, takže jsem se místy trochu dohadoval, co že to vlastně vytvořili.
No a já? Nastoupil jsem později na dovolenou, která za normálních okolností bývá věnována sběru hub, jejich zpracování, případně nějakému tomu výletu. Jenže letos z toho nebylo díku suchu a vedru vůbec nic, žádnou větší akci jsem naplánovánu neměl a tak jsem se vydal za pořadatelem, jestli bych si tu sochu nemohl přeci jenom zkusit.
"Jasně vole, dřeva je tu spousta, vyber si a makej".
Do podobně pracných kreací, jaké předvedli někteří z účastníků sympozia jsem se pouštět nechtěl, tak jsem si vytiskl obrázek sochy moai o kterém jsem byl přesvědčen, že nedá tolik práce a pustil se do díla. Nakonec to opravdu tak složité nebylo a i když se sebekriticky považuji za manuálně průměrně levého, dalo se to zvládnout.
No, od soby sochaření už uběhl nějaký ten pátek a hlava už dostává tu správnou patinu.
Důvodem napsání dnešního blogu nebylo to, že bych se chtěl chlubit, jak jsem šikovný, ale to, že jsem dospěl k názoru, že by si člověk měl někdy zkusit i to, co by ho nikdy nenapadlo samo od sebe dělat. Poznání, že to docela jde, je totiž úžasné. Po dokončení sochy jsem totiž měl v sobě pocit, že i když jsem nevytvořil umělecké dílo u kterého bude každý žasnout, neměl jsem dojem, že bych ten den promarnil, naopak jsem cítil, že to k něčemu bylo a že se to docela povedlo. A to je pocit, který mi v mé profesi, v které už asi převládá rutina, naprosto chybí.
Přeji všem kolegům bloggerům, kolegyním bloggerkám a samozřejmně našim čtenářům ať už jakéhokoli světového názoru, pevné zdraví do příštích let a také to, ať si někdy dokáží udělat něco jen tak, pro radost.
