Návrat na Tichý kopec ve 3D.

Pokračování filmu Silent Hill pohledem svátečního návštěvníka kina přes polarizační brýle.

Jak už předesláno, do kina dnes už moc nechodím. Nebývalo tomu tak vždy, ještě za totáče jsem rád navštěvoval Filmový klub, kde jsem zhlédl mnoho filmů, ve kterých si dodnes nejsem úplně jistý o čem byly. Nicméně ty filmy jsem nezapomněl, téměř vždy v nich bylo něco, co člověka nutilo se nad nimi zamýšlet a v duchu si znovu a znovu promítat některé scény.

Takto na mě zapůsobil před několika lety i film Silent Hill. Koupil jsem si ho na levném dývku, spolu s nákupem v Globusu.  Příliš jsem od něj neočekával.  V popisce na obalu bylo, že je to horror, což  je kategorie, která míjí můj zájem a to tím víc, čím jsem starší. Film jsme si se ženou jednoho večera pustili a alespoň mě vrátil téměř tři desítky let zpět, do atmosféry klubových představení. Filmu byla předlohou údajně počítačová hra, kterou neznám, neb na PC nic nehraju. Asi k mé škodě, protože bych pravděpodobně lépe chápal o co vlastně v Silent Hill jde.

Hlavní silou filmu bylo to, že strašidelný náboj vyvolával především ponurou atmosférou (kam se hrabe Batmanův temný Gotham City) vyvolávanou především všude padajícím popelem, zakouřeností a "upatlaností" interiérů, která evokovala blíže nespecifikovaný pocit viny, se kterým bývalé hornické městečko Silent Hill muselo žít a bojovat s ním. Tak jako kdysi v klubu, jsem i teď zrovna moc nepochopil, proč se některé věci ve filmu dějí, ale silná atmosféra filmu mě donutila ho shlédnout a ještě dlouho ho nepustit z hlavy. Dokonce se mi zdály sny o tom, jak opakovaně navštěvuji místa se stejně bezútěšnou a marnou atmosférou, jako byl filmový Silent Hill.

Film jsem si tedy zařadil do škatulky dobrý a když jsem si nedávno prohlížel program Chomutovského kina Svět, který anoncoval Návrat do Silent Hill 3D, bylo téměř okamžitě rozhodnuto. Mluvila pro to dobrá zkušenost s předchozím dílem, nové kino v našem městě v kterém jsem ještě nebyl a 3D technologie, kterou jsem v kině také ještě nezažil.Tři dobré důvody, vypadalo to, že nemůžeme být zklamáni.

Mluvit tady několik let poté co se 3D technologie používá o obklopujících  pocitech, které vyvolává je asi zbytečné, ale mě v první chvíli skutečně vrazila do sedadla. Posypán Silent Hillským popelem a s okem téměř vypíchnutým špičkou meče, který v děsivém snu hlavní hrdinky filmu Sharon propichuje jejího otce, jsem napjat čekal na to, co bude dál. Bohužel už toho moc nebylo, respektive bylo toho až moc. Popílek, čoudíky, šero, tu byly opět, doplněné ještě o prostorový zvuk s nervy drásajícími ránami a kovovými skřípoty. Film však  sklouzl k tomu, čeho jsem se nejvíce obával a to do detailu ukazovanými naturalistickými scénami masakrovaných obětí, kterými byl doslova nacpán. Film v pravém slova smyslu děsí, ale pro ten děs divákovi nedovolí se normálně přirozeně bát a ještě stačit o ději přemýšlet. To, co je bolestí druhého dílu, je tedy zahlcenost scénami, které mají strašit, aniž by divákovi byla dána chvilička na to, aby si vydechl a zauvažoval, proč se toto všechno v Silent Hill vlastně děje. Takže vím zase prd.

Tímto nechci dvojku Silent Hill paušálně odšmejknout. Film je bezpochyby řemeslně odveden na té nejvyšší úrovni. Výtvarníci masek pro všechna možná poškození lidského těla (vynikají především postavy bez obličeje, který je překryt kožním lalokem a obštupován hrubým stehem) dostali pravděpodobně naprosto volný prostor a hodně peněz na své kreace. Výtvarně je vůbec film hodně dobře vymyšlený a provedený. Jediné co mě a asi i tvůrce musí mrzet je, že první díl, ač takovéto podmínky určitě neměl, přes toto všechno nepřekonal. Škoda, nicméně své diváky si určitě najde a pro hard sledovače horrorů této kategorie se možná časem stane kultem, tak jako třeba série Noční můra v Elm Street.